Noví držitelé ocenění Blanický rytíř
14.04.2017
Od počátku vyhlašování v roce 1999 obdrželo ocenění neziskových organizací již padesát tři osobností a v letošním roce rozhodla porota složená ze zástupců jednotlivých nevládních organizací o udělení ceny těmto třem nominovaným (uváděni dle abecedy).
Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za celoživotní dílo paní Jiřina Holá z Louňovic pod Blaníkem, zejména za mimořádný přínos k dokumentaci regionální historie.
Paní Jiřina Holá, rozená Tomášková, neúnavná kronikářka a dlouholetá propagátorka kronikářské činnosti na Podblanicku, se narodila 25. března 1923 v Louňovicích pod Blaníkem. V roce 1932 se s rodiči a starší sestrou přestěhovala do Strakonic, odkud pocházela její matka. Po vzoru své sestry vystudovala osmileté reálné gymnázium, které zakončila v roce 1943 maturitní zkouškou.
Válečné události a uzavření vysokých škol v Protektorátu Čechy a Morava zmařily její snahu získat vysokoškolské vzdělání. Absolvovala proto proškolení ve Vychovatelské škole pro abiturienty středních škol v Praze a souběžně pracovala jako správkyně Dětského útulku v Horažďovicích. Jedinou možnost dalšího vzdělání jí tehdy poskytl Učitelský ústav v pražské Křížovnické ulici, kde po zkouškách z pedagogiky a němčiny získala „vysvědčení způsobilosti vyučovat jazyku německému na měšťanských školách“. Svou cestu za vzděláním pak zakončila v červenci 1944 diplomem na Pedagogické jednoroční střední škole v Praze.
Pro učitelské povolání se ale nenašlo v protektorátu uplatnění, a tak zemské ústředí přikročilo k přeškolení nových učitelů na zdravotní a sociální pracovníky a zaměstnalo je ve školním zdravotnictví a sociálních ústavech. Paní Holá, tehdy ještě Tomášková, byla přidělena do Volyně, kde až do konce srpna 1945 pracovala jako terénní sociální pracovnice.
Po znovuobnovení Československa se stala vedoucí sociálního referátu Okresního národního výboru v České Lípě. Zde se seznámila se svým budoucím manželem Jaroslavem Holým, pracovníkem České státní spořitelny, za kterého se provdala v září 1950. Po narození syna Jaroslava v srpnu 1951 se s rodinou přestěhovala do Louňovic pod Blaníkem, kde žili její rodiče.
Teprve návrat do rodných Louňovic pod Blaníkem jí umožnil uplatnit se v oboru, který vystudovala. Stala se vychovatelkou ve zdejší školní družině a zároveň vedla zájmový školní klub pro starší děti. Paní Holá věnovala značnou energii a volný čas dětem. V tomto duchu i pracovním nasazení vytrvala až do svého odchodu do důchodu v dubnu 1978, několik následných let však škole stále pomáhala.
Během svého života se zajímala nejen o historii míst, kam ji zavedly osudové změny a nástrahy, ale také o události a dění kolem sebe nebo o životní cesty svých bližních. Po návratu do svého rodiště se zapojila i do společenského života obce, například ve Svazu žen, stala se cvičitelkou místního Sokola, pracovala jako důvěrnice v péči o děti a mládež či ve Sboru pro občanské záležitosti.
Shodou náhod se v roce 1981 stala obecní kronikářkou. Její předchůdci nastavili pomyslnou laťku hodně vysoko – byli mezi nimi mimo jiné etnografka Okresního muzea v Benešově Marie Kovářová nebo filozof Zbyněk Šimůnek. Paní Holá se vrhla s velkým zaujetím a nasazením do tajů kronikářské práce, která ji zcela pohltila. Díky své píli, pečlivosti, trpělivosti i potřebné důslednosti při shromažďování podkladů pro kronikářské záznamy se v poměrně krátké době vypracovala mezi nejsvědomitější, nejpečlivější a odborně nejzdatnější kronikáře Podblanicka. Při přípravě záznamů důsledně dbala také o jazykovou úpravu a věrohodnost sdílených informací. Nenahraditelnou oporou, rádcem, ale také průvodcem jí byl nedávno zesnulý manžel Jaroslav.
Zvláštní kapitolu její činnosti tvoří soukromý archív, ve kterém shromáždila obrovské množství hodnotných materiálů. Hojně ho využívají okolní kronikáři či badatelé v regionální historii.
Přestože vedení obecní kroniky oficiálně ukončila po více jak třicetiletém funkčním období, svým nástupcům v této práci je dodnes významnou oporou.
Paní Jiřina Holá je skromná a nenápadná žena. Díky své píli, poctivosti, nadšení, ale i přístupu k životu a lidem, lásce k svému rodišti pod památným Blaníkem, se nesmazatelně zapsala do kronikářských tradic na Podblanicku. Za svou celoživotní práci s lidmi a pro lidi, stejně jako za příspěvek k udržování kronikářských tradic a kulturního rozvoje Podblanicka si plně zaslouží čestné ocenění „Blanický rytíř“.
Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za celoživotní dílo paní docentka Lydia Petráňová z Prahy, zejména za mimořádný přínos k poznání historie a kulturního vývoje Podblanicka.
Paní Lydia Petráňová se narodila jako Lydia Soukupová 24. března 1941 v Kolíně. V letech 1955 až 1959 vystudovala Pedagogické gymnázium v Kutné Hoře a po dalších sedm let učila na základní škole. S dosaženým vzděláním se ovšem nespokojila a v následujících letech vystudovala obory čeština a dějepis na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, které ukončila v roce 1967. Následně několik let pracovala v archivu Československé televize.
Po sňatku se léta věnovala obětavé péči o rodinu. Současně však vedla centrální knihovnu České numismatické společnosti.
V roce 1985 nastoupila jako odborná pracovnice do Ústavu pro etnografii a folkloristiku Československé akademie věd, s nímž dříve už externě spolupracovala. Již jako žena v domácnosti vydala první vědecké práce a podílela se na zpracování prvního svazku Dějin hmotné kultury, který vznikl pod vedením jejího manžela Josefa Petráně. Později se podílela na řadě kulturněhistorických kapitol a kapitol věnovaných materiální kultuře také ve druhém svazku této dodnes vysoce ceněné publikace. Soustavně zkoumala písemné i hmotné prameny k dějinám obydlí a domového zařízení, zejména vesnického domu, stravování a lidového oděvu. Zabývala se však i obecnějšími souvislostmi kulturních dějin, národopisnou i kulturněhistorickou teorií a metodologií.
Lydia Petráňová pedagogicky působí na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, kde v roce 1991 habilitovala spisem o možnostech komparativního studia domovní symboliky. Zabývala se také osobností Jana Ámose Komenského. Podílela se i na tvorbě učebnic středověkých a raně novověkých dějin pro základní školy a nižší ročníky víceletých gymnázií. Od roku 1992 řídila oddělení historické etnografie v Etnologickém ústavu Akademie věd a pracovala v redakční radě časopisu Český lid. V roce 1997 se stala členkou Akademické rady Akademie věd České republiky a v letech 2001 až 2005 byla její místopředsedkyní, zodpovědnou za oblast humanitních a společenských věd. V únoru 2011 získala jako druhá žena vůbec Čestnou medaili Akademie věd „De scientia et humanitate optime meritis“, nejvyšší poctu, kterou tato instituce uděluje. Její mezinárodní zásluhy ocenila vláda Francouzské republiky řádem „Rytíř akademických palem“ v roce 1996.
Spojením svého života s historikem Josefem Petráněm se rodačka z úrodné Polabské nížiny dostala na kopcovité Podblanicko. Dojmy z kulturní odlišnosti obou krajin reflektuje ve studii „Stůl kamenný v světnici. Přemítání o tradicích“ ve sborníku „Vlast a rodný kraj v díle historika“, věnovaném Josefu Petráňovi (ed .Jaroslav Pánek 2004). Po desítky let hledá na Podblanicku podněty pro svou práci v oblasti výzkumu tradiční kultury. Sledovala také podobu podblanické krajiny v ikonografických a deskriptivních památkách a její proměnu ve druhé polovině 20. století. V neposlední řadě se spolu s manželem Josefem Petráněm zabývala obrazem každodenní skutečnosti v 19. století v kronikářském díle Martina Ješuty z Bystřice a dvousetletou tradicí školství na Podblanicku, které – jako řadu jiných statí - publikovala ve Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka. Lze si v něm v něm mimo jiné přečíst také její článek o nálezu výpusti zaniklého rybníka u Ouběnic nebo příspěvek věnovaný geniu loci v podpisových knihách z rozhledny na Velkém Blaníku. Se Sborníkem vlastivědných prací z Podblanicka není paní docentka spojována jen jako jedna z jeho kmenových autorek, ale také jako jeho dlouholetá jazyková redaktorka a od roku 2013 jako členka jeho redakční rady. Podblanicko a jeho lidovou kulturu také velice často zahrnuje do svých odborných i popularizačních přednášek určených odborné i laické veřejnosti.
Pro poznání a prezentaci historie a kulturního vývoje Podblanicka odvedla Lydia Petráňová v minulém půlstoletí velký kus práce. Ocenění Blanický rytíř je proto v případě paní docentky Lydie Petráňové zcela zasloužené.
Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za celoživotní dílo pan magistr Miloš Povolný z Vlašimi, zejména za mimořádný přínos k rozvoji kultury na Podblanicku a pedagogickou činnost.
Pan Miloš Povolný se narodil v roce 1949 ve Vlašimi. Po ukončení základní školy studoval na Střední průmyslové škole ve Vlašimi. V roce 1974 absolvoval magisterské studium na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, obor český jazyk – hudební výchova. Během školních let se učil hře na housle v Lidové škole umění ve Vlašimi. V letech 1989 až 1991 absolvoval kurz sbormistrů a kurz loutkářů při Lidové konzervatoři v Praze. V letech 1990 až 1995 vystudoval bakalářský obor Výchovná dramatika na Akademii múzických umění v Praze.
Své pedagogické působení zahájil Miloš Povolný v roce 1975 v základní škole v Čechticích, kde pracoval do roku 1981. Následně vyučoval na vlašimské základní škole Vorlina. Od roku 1988 působí v Základní umělecké škole ve Vlašimi, kde je vedoucím literárně-dramatického oboru. Spolu se svými žáky ve věku od 7 do 15 let nacvičil a režíroval přes 50 divadelních her pro školy a veřejnost. V letech 1992 až 2005 navíc vyučoval hudební výchovu na Gymnáziu ve Vlašimi.
Miloš Povolný byl od roku 1981 do roku 1985 členem divadla poezie Osvětové besedy Vysoký Chlumec, kde každoročně připravoval naučné komponované pořady v cyklu „Cestami umění“. V letech 1982 až 1992 působil jako violista v amatérském smyčcovém kvartetu a od roku 2006 je členem Podblanického komorního sdružení. Obě tato hudební uskupení koncertovala při různých kulturních událostech v regionu.
V průběhu posledních 35 let vedl Miloš Povolný několik pěveckých sborů. V roce 1991 založil Smíšený pěvecký sbor DECH Vlašim, který vedl až do prosince 2013. Sborem prošlo na 170 členů. Pod jeho vedením sbor absolvoval 245 vystoupení při nejrůznějších příležitostech, ať už se jednalo o koncerty pro základní a střední školy nebo veřejnost, oslavy kulturních výročí a církevních svátků nebo vernisáže. V repertoáru měl nejen spirituály a lidové písně, ale i duchovní skladby, skladby jazzové a populární nebo vánoční koledy. V roce 2005 sbor natočil v akusticky nádherném prostředí kostela sv. Petra a Pavla v Borovnici své první CD, na kterém je zachycen průřez jeho repertoárem.
Je toho z práce Miloše Povolného pro náš region mnoho, co by si zasloužilo při této příležitosti připomenout, jako např. mnohaletá spolupráce na tvorbě městského zpravodaje nebo role zastupitele města Vlašimi, ale zapomenout nemůžeme na zpěv koled na nádvoří vlašimského zámku. Poprvé se vánoční písně pod jeho vedením rozezněly 25. prosince 1989 na Husově náměstí za vydatného přispění dětského pěveckého sboru Decháček, od roku 1993 tuto štafetu drží soubor DECH. Z této události se stala tradice, která přetrvává již 25 let a těší se široké oblibě veřejnosti.
Miloš Povolný si zaslouží obrovský obdiv za léta vytrvalosti, nadšení, vůle, schopnost vytvářet dobré party lidí, kde vládne příjemný pocit sounáležitosti a přátelství bez ohledu na věk. Říká se, že hudba a zpěv povznáší a obšťastňuje. Radost, kterou Miloš Povolný rozdal svým posluchačům a divákům, se nedá zvážit ani změřit. Zůstává však jako něco krásného v našich myslích a našich duších. Miloši Povolnému patří za všechnu tuto radost, toto krásno, velký dík. Poděkování patří i jeho rodině, manželce a třem dětem, neboť chápali jeho nadšení, všichni aktivně pomáhali, vystupovali, podíleli se na organizaci zkoušek, programu či zajišťování vystoupení.
Aniž by byl svým původem rytíř, chování a celoživotní činnost Miloše Povolného byly a jsou vždy rytířské a šlechetné. Proto si jednoznačně zaslouží ocenění Blanický rytíř.
Slavnostního udělování, které proběhlo v obřadní síni vlašimského zámku, se účastnilo na padesát hostů kulturního, společenského i politického života regionu. Pozvání přijali zástupci Parlamentu České republiky, krajské samosprávy, řada zástupců měst a obcí Podblanicka, ředitelé škol z Podblanicka a mnoho dalších hostů. Ve Vlašimi je přivítal starosta Města Vlašim pan senátor Mgr. Luděk Jeništa. Za hosty k rytířům promluvil poslanec Parlamentu České republiky Ing. Václav Zemek a za starosty Podblanicka starosta Bystřice Mgr. Daniel Štěpánek. Blaničtí rytíři obdrželi již tradičně kromě diplomu každý svou originální a hodnotnou sochu Blanického rytíře s kamenem z hory Blaník. Autorem sochy je umělecký kovář Bohumil Hrubeš. Pořízení těchto soch podpořil generální sponzor udělování ocenění Blanický rytíř akciová společnost RABBIT Trhový Štěpánov.
Na závěr slavnostního aktu byla zveřejněna výzva k nominování na Blanické rytíře za rok 2017, kteří budou vyhlášeni na Velký pátek 30. března 2018. Nominována může být fyzická (nikoli tedy právnická) osoba, která se významně zasloužila o ochranu a rozvoj přírodního a kulturního dědictví Podblanicka. A to za mimořádný čin v uplynulém roce (popř. dokončený v uplynulém roce) nebo za celoživotní dílo (ve výjimečných případech může být ocenění uděleno i in memoriam). Nominaci může podat kdokoli, tedy jednotlivý občan, obec, zájmový spolek písemně na adresu: Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim (e-mail: vlasim@csop.cz). Nominace musí obsahovat titul, jméno a příjmení kandidáta, datum jeho narození, odůvodnění nominace a jeho kontaktní adresu popř. telefon. Uzávěrka nominací je koncem února 2018.
Rytíř ve zbroji přijal do svých řad nové držitele ocenění Blanický rytíř, jsou jimi (zleva) Mgr. Miloš Povolný, doc. PhDr. Lydia Petráňová, CSc. a Jiřina Holá (foto: B. Hozová).
Fotogalerii ze slavnostního předání naleznete ZDE
Autor: Ing. Pavel Pešout
Kategorie: soutěž
Projekt: ------
(+420)317 845 169/965